Přinášíme vám poselství svatého otce Františka ke XXIX. Světovému dni mládeže 2014. Letošním mottem SDM je úryvek: „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království“ (Mt 5,3). Poselství publikujeme na pokračování, můžete se tedy těšit na další díl. :-)

Třetí kapitola

Blahoslavení chudí v duchu…

První blahoslavenství, téma příštího Světového dne mládeže, označuje chudé v duchu za šťastné, protože jim patří nebeské království. V době, kdy mnozí lidé trpí v důsledku ekonomické krize, může spojení chudoby a štěstí vypadat jako nemístné. V jakém smyslu můžeme považovat chudobu za blahoslavenství?

Především se snažme pochopit, co znamená „chudí v duchu“. Když se Boží Syn stal člověkem, vybral si cestu chudoby a odříkání. Jak říká sv. Pavel v Listu Filipským: „Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš: ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí“ (2,5-7). Ježíš je Bůh, který se zříká vlastní slávy. Zde vidíme volbu chudoby Boha: z bohatého, jímž byl, se stal chudým, aby nás obohatil skrze svou chudobu (srov. 2 Kor 8,9). Toto tajemství kontemplujeme v jesličkách, když vidíme Syna Božího v dobytčím žlabu; a potom na kříži, kde odříkání dosahuje vrcholu.

Řecké přídavné jméno ptochós (chudý) nemá jen materiální rozměr, ale znamená „žebravý“.  Souvisí to s hebrejským pojmem anawim, „Iahweho chudí“, což připomíná pokoru, vědomí vlastních omezení, vlastních existenčních podmínek chudoby. Anawim důvěřují Hospodinu, vědí, že jsou na něm závislí.

Ježíš – jak to dokázala dobře vidět sv. Terezie od Dítěte Ježíše – se ve svém vtělení představuje jako žebrák, jako chudý, hledající lásku. Katechismus katolické církve hovoří o člověku jako o „Božím žebrákovi“ (čl. 2559) a říká nám, že modlitba je setkání Boží žízně s naší žízní (čl. 2560).

Sv. František z Assisi velmi dobře pochopil tajemství blahoslavenství chudých v duchu. Když k němu Ježíš hovořil v malomocném a v Ukřižovaném, rozeznal Boží velikost a vlastní stav pokory. Ve své modlitbě trávil Prosťáček hodiny a ptal se Pána: „Kdo jsi ty? Kdo jsem já?“ Zřekl se pohodlného a bezstarostného života, aby se oženil s „Paní chudobou“, aby napodoboval Krista a doslova následoval evangelium. František žil napodobování chudého Krista a lásku k chudým neoddělitelně jako dvě strany téže medaile.

Mohli byste se mě tedy zeptat: co máme konkrétně udělat, aby se tato chudoba v duchu stala životním stylem a konkrétně vstoupila do naší existence? Odpovím vám ve třech bodech.

Především se snažte mít svobodu odstupem od věcí. Pán nás povolává k evangelnímu životnímu stylu, pro který je charakteristická skromnost, abychom nepodlehli konzumní kultuře. Jde o to hledat to podstatné, naučit se zříkat mnoha povrchních a zbytečných věcí, které nás dusí. Zbavme se touhy po vlastnění, modloslužby peněz a plýtvání. Postavme na první místo Ježíše. On nás může osvobodit od modlářství, které z nás dělá otroky. Důvěřujte Bohu, drazí mladí lidé! On nás zná, miluje nás a nikdy na nás nezapomene. Tak jako se stará o polní lilie (srov. Mt 6,28), nedopustí, aby nám něco chybělo! I pro překonání ekonomické krize musíme být ochotní změnit životní styl, vyloučit řadu plýtvání. Jako je nutná odvaha ke štěstí, podobně je nutná odvaha ke střídmosti.

Pro žití tohoto blahoslavenství na druhém místě potřebujeme konverzi týkající se chudých. Musíme se o ně starat, být citliví k jejich duchovním i hmotným potřebám. Vám, mladým lidem, svěřuji zvlášť úlohu vrátit solidaritu do středu zájmu lidské civilizace. Tváří v tvář starým a novým formám chudoby – nezaměstnanost, emigrace, řada závislostí různého typu – je naší povinností být bdělí a uvědomělí tak, že zvítězíme nad pokušením lhostejnosti. Mysleme i na ty, kteří se necítí být milováni, nemají naději do budoucnosti, odmítají se v životě angažovat, protože jsou zdeptaní, zklamaní a zastrašení. Musíme se naučit být s chudými. Nemějme ústa plná krásných slov o chudých! Setkávejme se s nimi, dívejme se jim do očí, naslouchejme jim. Chudí jsou pro nás konkrétní příležitostí setkat se se samotným Kristem, dotýkat se jeho trpícího těla.

Ale – a to je třetí bod – chudí nejsou jen lidé, kterým můžeme něco dát. I oni nám mohou mnohé nabídnout, naučit nás. Z moudrosti chudých se máme hodně co učit! Představte si, že jeden světec z 18. století, Benedetto Giuseppe Labre, který přespával v Římě na ulicích a žil z milodarů lidí, se stal duchovním rádcem mnoha osob, mezi nimiž byli i šlechtici a kněží. V jistém smyslu jsou pro nás chudí jako učitelé. Učí nás, že hodnota člověka není v tom, co vlastní, jaké má konto v bance. Chudý člověk, zbavený všeho hmotného, si uchovává vždycky svou důstojnost. Chudí nás mohou naučit mnohému o pokoře a důvěře v Boha. V podobenství o farizeovi a celníkovi (Lk 18,9-14) dává Ježíš za vzor celníka, protože je pokorný a považuje se za hříšníka. Také vdova, která dává do chrámové pokladny dvě drobné mince, je příkladem velkorysosti. Ačkoli má málo nebo spíš nic, dá všechno (Lk 21,1-4).

 

Všechny kapitoly najdeš na blogu Z křesťanského světa.

Celý text promluvy si můžeš stáhnout: POSELSTVÍ SVATÉHO OTCE FRANTIŠKA k SDM.pdf