Návštěva papeže ve Spojených státech se stala pro všechny jedinečnou událostí. František, hlava Církve, byl přijat velmi srdečně a s očekáváním. V jeho promluvách na této cestě zaznělo mnoho myšlenek, kterými „burcoval“ svět a vyzýval americký lid ke komunikaci.

„Cesta je tedy dialog mezi vámi, dialog s vašimi kněžími, dialog s laiky, dialog s rodinami, dialog se společností. Nepřestanu vás pobízet k nebojácnému dialogu.“ Mluvil o poslání upevňovat jednotu, sjednocovat národy, rasy, třídy a pokolení. Dotýkal se také problematiky interrupcí, dětí umírajících hladem, bombardování, imigrace. „Nevinné oběti,  staří nebo nemocní, kteří mají být odstraněni, oběti terorismu, válek, násilí a obchodu s drogami, životní prostředí devastované kořistnickým vztahem člověka k přírodě – v tom všem je neustále ve hře Boží dar, jehož jsme správci, ale nikoli páni. Není proto dovoleno vyhýbat se takovýmto otázkám anebo je zamlčovat.“


Papežov promlouval v USA na tiskové konferenci na cestě do Washingtonu, při kongresu USA i na shromáždění OSN. Setkal se s kněžími a řeholníky v New Yorku, navštívil základní školu v Harlemu, mužskou filadelfskou věznici a v neposlední řadě se účastnil mezináboženského setkání na Ground Zero a Světového setkání rodin ve Filadelfii.

„Rodina pro církev není důvodem starosti, nýbrž radostným potvrzením Božího požehnání v mistrovském díle stvoření. Každý den ve všech koutech planety se církev raduje spolu s Pánem za dar početného zástupu rodin, které i v nejtěžších zkouškách ctí sliby a střeží víru… Bez rodiny by neexistovala ani církev: nemohla by být tím, čím je, totiž znamením a nástrojem jednoty lidského rodu.“ zdůraznila hlava církve.

Papež františek apeloval na to, že „křesťan není „imunní“ vůči dobovým změnám a tento konkrétní svět je místem, ve kterém musíme žít, růst a zvěstovat“. Označil dnešní svět jako jeden velký supermarket, „ve kterém kultura dostala konkurenční dynamiku“. Kde nejdůležitější se zdá sledování poslední tendence. „Co je dnes důležité, zdá se být určováno konzumem“ a „nezáleží na ceně, ani na konsekvencích“, a tak „svazky jsou pouhým prostředkem k uspokojení našich potřeb“ a takové jednání pak rodí kulturu, která „odepisuje všechno, co už je k ničemu nebo neuspokojuje chutě spotřebitele“.

Jedním z problémů označuje papež „radikální samotu, ve které se ocitá mnoho lidí“. Odkazuje na virtuální život sociálních sítí, když říká: „Klikáním na „To se mi líbí“, sledováním počtu followers na nějaké sociální síti sledují lidé – sledujeme my – nabídku soudobé společnosti. Je to snaha vyvíjená v děsivé samotě a v bezbřehém hledání pocitu uznání.“

Ale naopak se staví na stranu dnešní mládeže, když říká: „Máme odsoudit svoji mládež za to, že vyrůstá v této společnosti? Máme ji exkomunikovat, protože žije v tomto světě? Potřebují mladí od svých pastýřů slyšet věty jako „Kdysi bylo lépe.“ anebo „Svět je děs a půjde-li to tak dál, kam to dospěje?“ a vyzývá biskupy a kněze „My, pastýři máme ve stopách Pastýře hledat, provázet, pozvedat a ošetřovat rány své doby. Dívat se na realitu očima těch, kdo vědí, že jsou povoláni k pohybu,… Je životně důležité, aby dnes církev vycházela zvěstovat evangelium všem, na všech místech, při každé příležitosti, neprodleně, bez zdráhání a beze strachu. Radost evangelia je pro všechen lid a nemůže nikoho vylučovat“.

Několik dní předtím řekl papež v americkém kongresu, že "žijeme v kultuře, která nutí a přesvědčuje mladé, aby nezakládali rodinu. Předně z nedostatku materiálních prostředků a potom z přebytku prostředků, umožňujících zůstávat v pohodlí". Přitom zdůraznil, že musíme investovat svoje energie ani ne tak do vysvětlování a ukazování aktuálních defektů dnešní situace a výhod křesťanství, ale spíše do smělého vybízení mladých k tomu, aby byli odvážní ve volbě manželství a rodiny.

Jeho rázného jednání se dočkaly i ženy v Buenos Aires, které si za ním občas přišly postěžovat: „Mému synu je 30, 32, 34 a nežení se! Nevím, co dělat.“ „Přestaňte mu žehlit košile“ zněla trefná odpověď. Podle něj je potřeba mladé lidi nadchnout, aby se vystavili riziku, které je však rizikem plodnosti a života.

Je vidět, jak klade důraz na „jednání“ ne jen na pouhé „mluvení“, když znovu říká: „Křesťanství, které „se dělá“ málo v realitě a donekonečna „se vysvětluje“ při formaci, se ocitá v nebezpečné disproporci. A řekl bych, že přímo v opravdovém bludném kruhu."

 Vyzdvihuje pastýře, kteří musí ukazovat, že „evangelium rodiny je opravdu „dobrá zvěst“ ve světě, kde se zdá, že svrchovaně vládne pozornost k sobě samému. Nejde o romantickou fantazii. Houževnatost při tvorbě rodiny a její rozvoj proměňuje svět a dějiny. Rodiny proměňují svět a dějiny“ a svou promluvu končí výzvou:

"Bratři! ... Je zapotřebí rodiny, je zapotřebí církve, je zapotřebí pastýřů. Rodina je naším spojencem, naším oknem do světa,..."