Před 55 lety, 11. října 1962, zazněl jeden z nejslavnějších projevů papežů nazvaný „při svitu měsíce“. Večer po zahájení 2. vatikánského koncilu se papež Jan XXIII. neplánovaně obrátil k věřícím shromážděným na Svatopetrském náměstí.

Jak později uvedl sekretář Jana XXIII. Loris Capovilla, onen večer neměl papež v úmyslu veřejně vystoupit. „Všechno jsem již řekl ráno, nebudu mluvit,“ odpověděl sekretáři na jeho žádost. Tentýž den dopoledne totiž ve Svatopetrské bazilice spolu s 2,5 tisíci biskupy z celého světa zahájil 2. vatikánský koncil, který zásadně otevřel církev světu.

Na náměstí před bazilikou se však během večera shromáždili věřící k modlitebnímu setkání. Jan XXIII. se tak rozhodl říci jim několik vět. „Nevěděl jsem vůbec, co mám říci. Obrátil jsem se ke své Terezičce,“ vzpomenul později na světici z Lisieux, k níž chovat velkou úctu. Projev, který onen večer pronesl, je považován za „nejslavnější a nejlidovější papežský projev všech dob“. 


(videozáznam papežovy řeči)

Projev sv. Jana XXIII. při svitu měsíce

(pracovní překlad)

Drahá dítka,

slyším vaše hlasy. Můj hlas je jen jeden, avšak zahrnuje hlas celého světa; zde je celý svět zastoupen. Člověk by řekl, že i měsíc si dnes pospíšil – sledujte jej nahoře! – aby si prohlédl tuto podívanou.  

Uzavíráme velký den pokoje. Pokoje: „Sláva Bohu a pokoj lidem dobré vůle.“ Často opakujeme toto přání, a když můžeme říci, že nás paprsek a něha Pánova pokoje sjednocuje a obklopuje, říkáme: „Hle, zde okoušíme to, co by měl být život navždy, po všechna staletí, a život, jenž nás očekává na věčnosti.“

Řekněte mi: Kdybych se mohl každého z vás zeptat: „Odkud přicházíte?“, synové a dcery Říma, kteří jsou zde zvlášť zastoupeni, by odpověděli: „Jsme vaše nejbližší děti. Vy jste biskup Říma.“ Avšak vy, děti Říma, vnímáte, že opravdu zastupujete Řím jako caput mundi (hlavu světa), jak byl v (Boží) Prozřetelnosti nazýván pro šíření pravdy a křesťanského pokoje.

V těchto slovech je odpověď na vaše projevy pocty. Má osoba nic neznamená, jsem bratr, který k vám mluví a který se z vůle Našeho Pána stal otcem. Avšak všichni společně: otcovství a bratrství je Boží milost, všechno, všechno!

I nadále se tedy mějme rádi a dívejme se na sebe při setkávání, držme se toho, co nás spojuje, nechme stranou – pokud existuje – to, co nás může držet v obtížích.

Fratres Sumus! (jsme bratři). Světlo, které září nad námi a je v našich srdcích a svědomích, je světlem Krista, jenž chce skutečně skrze svou milost kralovat ve všech duších.  

Dnes ráno nastala podívaná, kterou ani bazilika svatého Petra, jenž má za sebou čtyři století, nikdy neviděla.

Patříme tedy do doby, v níž jsme vnímaví na hlasy shůry. A chceme být věrní a být v souladu se směrem, který nám Kristus dal.  

Skončím tím, že vám dám požehnání. Mám rád, když mohu pozvat blahoslavenou Pannu Marii, jejíž velké tajemství si dnes připomínáme. Slyšel jsem někoho z vás, jak připomněl Efes a lampy zapálené okolo tamější baziliky, kterou jsem viděl vlastníma očima a která připomíná dogma o božském mateřství Marie.  

Volejme k ní a všichni společně obraťme zrak k Ježíši, jejímu synáčkovi, a mysleme na ty, kdo jsou s vámi, ve vašich rodinách, v radosti, pokoji a také trochu v obtížích a smutku. A s dobrou myslí přijměte velké požehnání.  

Dnešní večerní podívaná zůstane v mé paměti, stejně jako zůstane v té vaší. Poctěme tento večer. Přijměme za své postoje, které nyní vyjadřujeme před nebem a před zemí: víru, naději, lásku, Boží lásku, lásku k bratřím a sestrám. A pak všichni společně, s pomocí svatého Božího pokoje, konejme dobré skutky!  

Až se vrátíte domů, najdete své děti. Pohlaďte své děti a řekněte: „Toto je pohlazení od papeže.“ Najdete také slzy, které je potřeba osušit. Udělejte něco, řekněte nějaké dobré slovo. Papež je s námi především ve chvílích smutku a hořkosti.  

A pak se všichni mějme rádi, se zpěvem i s pláčem, avšak vždy plní důvěry v Krista, který nám pomáhá a naslouchá nám, a pokračujme na naší cestě.  

Tak tedy prosím počkejte na požehnání, které vám dám, i na dobrou noc, jež si dovolím vám popřát, avšak s modlitbou, abychom nezůstali jen u začátků… Dnes začínáme rok – kdo ví? Koncil začíná a nevíme, kdy skončí. Mohl by skončit před Vánocemi… Ale možná nebudeme schopni říci všechno a porozumět si dobře ve všem. Budeme se pak muset sejít znovu. Avšak pokud nás má nové setkání vždy rozradostnit, pak ať naše rodiny, z Říma i z celého světa, přijdou na tyto dny. Očekáváme je jako požehnání. (…)

(Převzato z cirkev.cz)