Z křesťanského světa

Julo, zeptal bych se na projekt Godzone a na to čím žijete?                                                                                 Když je léto, přichází příprava na turné, které je vlastně takovým největším dílem které děláme. Práce, kterou děláme, vždycky vede k turné, respektive vychází z něho, takže v podstatě jsme tak uprostřed věci, chystáme konferenci nebo i další věci, ale to, co je klíčové, je stále ta vize, o které to je. My každoročně sami nevíme, zda další turné nebo další věci budou. My jsme Bohu na začátku řekli, že víme, že Godzone je prostředek, který Pán Bůh chce používat, a když bude čas, že to má skončit, tak to skončí, protože Godzone sám o sobě není cílem, aby byl nějaký projekt. Cílem je
Boží království a jde nám o to, aby v nás rostlo Boží království, aby rostlo poznání Ježíše Krista mezi lidmi, aby rostl počet lidí, kteří ho poznají. To nejbližší téma, které nás čeká, je Godzone turné, která má podnadpis Jde o víc. Pointa se skrývá i v tom vzhledu, kde se škrtá Godzone logo kvůli tomu, že chceme lidem říct, že vždycky šlo o víc
než jen o Godzone. 

Máte nějaká svědectví, jak ta vaše služba působí v životech lidí?
Tak těch příběhů jsou stovky, za ty roky by se dalo říct možná tisíce. Z loňské tour nám přišlo asi devět tisíc zpětných vazeb a příběhů. Od malých povzbuzení, která jsou též velmi důležitá ve víře, až k tomu, že popisují nějaká obrácení nebo zázraky v životech lidí, ať už to bylo nějaké uzdravení nebo posunutí v odpuštění, osvobození z různých věcí, které lidi svazovaly a tak dále. Vždycky toužíme po tom, aby to nebylo jen o kulturním zážitku, ale aby nejdůležitější v tom celém byl Bůh. To je asi taková naše meta. Těch příběhů přichází velké množství a my jsme za to velmi vděční. Víme i o společenstvích, která vznikla a nebo která začala svou službu.

Dá se říct, že už se z toho stává takový drobný ekosystém? Místo, kam lidé můžou - od rodin,
přes mládežníky nebo starší lidí? Že je to takové společenství samo o sobě, které vede k Bohu?
Já bych to řekl spíš naopak, protože to celé vlastně začalo společenstvím a je to založené na něm. My jsme vznikli ze společenství v roce 2003 ve farnosti na Sliači v rámci katolické církve jako katolické společenství. Bylo nás pár mladých lidí, kteří jsme byli teenageři a poznali Boha osobně, byli jsme z toho nadšení a postupem času jsme začali růst i s rodinami a dětmi okolo sebe. Za těch šestnáct roků společenství lidé vyrostli, založili rodiny, oženili se, vdali se, mají děti. A samozřejmě tím pádem společenství přirozeně přitahuje i ty generace, které jsou v tom věku jako
my, ale tím, že stále máme i teenagery, máme i mladé, tak se to tak nabaluje a z těch 8-10 lidí je teď 120 ve společenství plus nějaké společenství rodičů těchto mladých lidí, prarodičů našich dětí. Ale pointa je v tom, že Godzone v podstatě vzniknul jen jako pojmenování pro všechnu tu službu, kterou jsme jako společenství dělali směrem ven. Proto je to jen prostředek, společenství je o mnoho mnoho důležitější, dalo by se říct, takovým základem Godzone. Bez společenství a žití víry by Godzone neměl význam, byl by to jen projekt. My jako společenství máme vizi, která mluví o tom, že chceme být místem probuzení, že chceme být zlomení Bohem a takto zlomení Bohem budovat místo probuzení pro tuto generaci. Místo probuzení, místo kde žijeme, místo komunity kterou žijeme v našem městě, tak je pro mě velmi silný moment života, velká radost, obrovský dar. Je to něco, co je v našem v srdci, chceme být spolu a já to vidím na těch životních krocích lidí, kteří se rozhodli zůstat v tomto malém městečku a nebo mnozí se dokonce přistěhovali z různých jiných měst a jednoduše žijí tu komunitu. To je na tom to pěkné, že když se setkáváme napříč tou farností či napříč městskými ulicemi různě přes den, tak je tam velké množství lidé, které jsou ve společenství a umíme si navzájem pomoct, vzájemně se navštívit , povzbudit, poradit.

Čím je projekt Godzone pro lidi zajímavý?

Mnozí z nás byli konvertiti. Někteří nepraktikovali víru, byli pokřtění, možná měli jen nějakou tradiční víru. Mnozí z nás vyrůstali v jiných poměrech a potom se setkali s Bohem. Tím pádem byla ta naše víra vždy spojená s nějakým kontextem v životě, který jsme měli. Byli jsme mladí a chtěli jsme hlásat evangelium, které jsme žili s Bohem, velmi moderně, protože Bůh k nám tak mluvil. Mluvil k nám tím naším jazykem, protože to je Bůh a on to vždycky tak dělá. A tak jsme se snažili tímto jazykem potom mluvit o Bohu i my - lidem kolem sebe, našim vrstevníkům a dalším mladým okolo nás. Začali jsme na začátku různé evangelizace, programy, zdaleka ne nějaké kvalitní, ale to byla ta cesta. Potom jsme dělali jeden festival, který když skončil, tak vlastně vznikl Godzone projekt. Je to cesta a toužíme po tom, aby hlásání evangelia bylo relevantní dnešní době, protože si myslíme, že to tak vždycky bylo v minulosti, že evangelium a církev nebyly nikdy na pokraji společnosti, ale naopak, že církev byla ta, která udávala směr. O na má být ta, která udává směr, která vytváří novou kulturu. A lidi vnímají, že je to kultura povzbuzení, pokoje, přijetí, jednoty a lásky. Tím pádem je to to, kam je volá jejich srdce. A důležité je jen to, jak tyto hodnoty království, víry lidem předat tak, aby byli schopní je pochopit a přijmout. A já si myslím, že je to o cestě. My nemůžeme chtít, aby z minuty na minutu prožili obrácení a hned rozuměli celému svátostnému životu či jiným tajemstvím víry v jakékoliv církvi. My jsme katolíci, tak hovoříme o tom našem kontextu. Na začátku to je duchovní vztah s Bohem, který potom postupně prochází přes nějakou duchovní formaci.

Prožil jsi sám krizi ve víře?
Otázka je, jak to myslíme. Nestává se mi, že bych pochyboval o tom, zda chci jít takto dále, ale stává se mi, že uvažuji, že praštím s tou službou a všemi těmi věcmi a jednoduše si budu žít dál svůj obyčejný život. Byly situace, kdy jsem neviděl vizi, směřování, kdy jsem měl pocit, že to nemá význam. Nebo byly takové pouště, kdy jsem nebyl schopný ani poslouchat Boha ani být povzbuzený. Přirozeně, podle mě jsou tyto situace v životě každého člověka. Myslím si, že nikdo z nás není superman, že?

Pocházíš z křesťanské rodiny? Přišel někdy zlom, kdy jsi Ty osobně uvěřil?
Já jsem prožil obrácení, když mi bylo 14 roků. Sice jsem byl vychován ve víře, ale v podstatě to, co mi bylo předáno, byly jen takové základy víry, zvykové tradice. Generace našich rodičů byla vychovávaná v úplně jiné době a v úplně jiném režimu. Jejich víra byla proto možná úplně jinak chápaná i prožívaná. Já jsem z té výchovy přijal některé základy, návyky, ale v zásadě jsem nerozuměl absolutně ničemu co se v kostele dělalo a byl to pro mě prostě nějaký zvyk nebo
tradice. Když jsem měl 14, můj život se ubíral všelijakým směrem. Myslím, že pokud bych zůstal v
partě, se kterou jsem chodil ven, časem bych se na kostel velmi rychle vykašlal, protože věci, které
se děly na ulici, nebyly moc dobré. A ti moji přátelé brzo potom, když jsem se obrátil, šli ještě dál
do jiných věcí, jako jsou drogy a tak dále. Mě Pán Bůh z toho vytáhl velmi brzo, z toho prostředí
jsem odešel. Pán Bůh se mě dotknul a radikálně změnil můj život, protože tehdy jsem žil takové dvě
tváře. Jedna byla ten kostelový člověk, ale ulice říkala něco úplně jiného. Jeden byl slovník doma a
jeden byl slovník na ulici, a všechno další. Tyto špatné věci, které byly v mém životě, Pán Bůh
zlomil a já jsem ho začal hledat a dal jsem mu svůj život úplně.

Kdo je ve Tvém osobním životě na prvním místě?
Kdybychom teď nemluvili o Bohu, tak je to určitě rodina. Absolutně klíčovou je moje manželka a moji dva synové a je to něco, co velmi změnilo i mé srdce, i mnoho věci ve mně. Je to úplně ten největší dar, jaký jsem mohl kdy dostat.

Autor: Albín Augustín Balát

Přepis: Ludmila Koukalová