Rozhovor s papežem Františkem pro deník Il Messaggero o velkoměstech, politice a korupci, zneužívání dětí a chudobě či morálním úpadku.


Schůzka se konala odpoledne v Domě sv. Marty. Rychlá kontrola a jeden příslušník Švýcarské gardy mne uvádí do malého salónku. Šest zelených křesel z poněkud opotřebovaného sametu, dřevěný stolek, televizor staré výroby s vypouklou obrazovkou. Všude dokonalý pořádek, vyleštěný mramor a nějaký ten obraz. Mohla by to být nějaká farní hovorna, taková, kam se chodí pro nějakou radu anebo pro potvrzení o sňatku.

František vstupuje s úsměvem: „Konečně! Já vás čtu a nyní Vás poznávám.“ Červenám se. „Já vás zase znám a nyní vás slyším“. Papež se s chutí směje, jako mnohokrát během této hodinové konverzace na volné téma. František mluví, vysvětluje, přerušuje, vrací se. Vášnivost, něha, ironie. Ruce doprovázejí uvažování, svazují, rozvazují a jakoby kreslily do vzduchu neviditelné geometrické obrazce. Je ve vynikající formě na rozdíl od toho, co se říká o jeho zdraví.

Právě běží fotbalový zápas Itálie-Uruguay (24.6. 18-20h). Komu fandíte, Svatý otče?

Já opravdu nikomu. Slíbil jsem brazilské prezidentce (Dilma Roussef), že budu neutrální.

Začneme Římem?

Víte ale, že Řím neznám? Vezměte si, že Sixtinskou kapli jsem viděl poprvé, když jsem se účastnil konkláve, které zvolilo Benedikta XVI. (2005). Nikdy jsem nebyl ani v muzeích. Faktem je, že jsem jako kardinál nepřijížděl často. Znám Santa Maria Maggiore, protože tam jsem vždycky chodil. A potom Svatého Vavřince za hradbami, kde jsem byl biřmovat, když tam sloužil don Giacomo Tantardini. Znám samozřejmě piazza Navona, protože jsem vždycky bydlel na Via della Strofa, tam zezadu.

Je v Argentinci něco římského?

Trochu a nic. Já jsem spíše Piemonťan. Z toho kraje pochází moje rodina. Nicméně se začínám cítit Římanem. Navštěvuji město, jeho farnosti. Postupně jej objevuji. Je to překrásná, jedinečná metropole se svými velkoměstskými problémy. Malé město má téměř jednoznačnou strukturu, avšak toto velkoměsto obsahuje sedm či osm imaginárních měst nadřazených v různých úrovních. Také kulturních. Myslím například na městské kmeny mladých. Je tomu tak ve všech velkoměstech. V listopadu budeme v Barceloně pořádat sympozium věnované právě pastoraci velkoměst. V Argentině se uskutečnily výměny s Mexikem. Objevují se mnohé zkřížené kultury, ale ani ne tak vlivem migrace. Jde o transversální kulturní teritoria, tvořená vlastními příslušnostmi. Města ve městě. Církev musí umět odpovídat také na tento jev.

Proč jste hned od začátku tolik zdůrazňoval funkci římského biskupa?

Primární Františkovou službou je dělat římského biskupa. Všechny tituly papeže, universální pastýř, Kristův náměstek atd. patří právě římskému biskupovi. Je to primární volba. Konsekvence Petrova primátu. Kdyby chtěl zítra papež dělat biskupa v Tivoli, je jasné, že mne vyženou.

Před čtyřiceti lety za Pavla VI. pořádal římský vikariát sympozium o nešvarech Říma. Vyplynulo odtud, že kdo měl ve městě hodně, měl se lépe, a kdo méně, měl se hůře. Jaké jsou podle Vás dnešní nešvary tohoto města?

Jsou to nešvary velkoměst, jako v Buenos Aires. Někdo stále bohatne a někdo je stále chudší. Nevěděl jsem o tomto sympoziu o římských nešvarech. Jsou to silně římské záležitosti a mně bylo v té době 38 let. Jsem první papež, který se neúčastnil koncilu a první, který studoval teologii po koncilu, a v té době byl pro nás velkým světlem Pavel VI. Pro mne je Evangelii nuntiandi nepřekonatelným dokumentem.

(foto: Catholic Church of England and Wales, flickr.com, creative commons)

Existuje nějaká hierarchie hodnot, které je třeba se držet při správě věcí veřejných?

Zajisté. Ochrana obecného dobra. To je pro každého politika posláním. Široký pojem, který obsahuje například ochranu lidského života, jeho důstojnosti. Pavel VI. často říkával, že poslání politiky je jednou z nejvznešenějších forem charity. Dnešní problém politiky – a nemluvím jenom o Itálii, ale o všech zemích, protože problém je celosvětový – spočívá v tom, že byla znehodnocena, zničila ji korupce a úplatky. Přichází mi na mysl jeden dokument, který vydali francouzští biskupové před patnácti lety. Byl to pastorační list, jehož název zněl Rehabilitovat politiku a vyrovnával se právě s tímto tématem. Není-li základem služba, pak je totožnost politiky nesrozumitelná.

Řekl jste, že korupce páchne zkažeností, a také, že sociální korupce je plodem chorého srdce a nejenom vnějších podmínek. Nebylo by korupce bez zkorumpovaných srdcí. Korupčník nemá přátele, ale jen užitečné idioty. Vysvětlil byste to?

O tomto tématu jsem mluvil dva dny, protože jsem komentoval čtení o Nábotově vinici. Rád mluvím o liturgických čteních daného dne. První den jsem se zabýval fenomenologií korupce, druhý den tím, jak skončí korupčník. Ten prostě nemá přátele, ale jenom komplice.

Mluví se podle Vás o korupci proto, že na toto téma příliš tlačí média anebo jde skutečně o endemický a závažný nešvar?

Ne, bohužel jde o světový fenomén. Existují hlavy států, které jsou právě kvůli tomu ve vězení. Hodně jsem o tom přemýšlel a došel jsem k závěru, že mnohé nešvary se šíří především během epochálních změn. Prožíváme ani ne tak epochu změn jako spíše změnu epochy. Jde tudíž o změnu kultury. Právě v této fázi vycházejí najevo věci tohoto druhu. Změna epochy živí morální dekadenci nejenom v politice, ale ve finanční nebo sociální oblasti.

Zdá se, že ani křesťané nevynikají svědectvím… 

Je to prostředí, které usnadňuje korupci. Neříkám, že všichni jsou zkažení, ale myslím, že v politice je obtížné zůstat poctivým. Mluvím všeobecně, nejen o Itálii. Mám na mysli i jiné případy. Jsou lidé, kteří by někdy chtěli, dělat věci transparentně, ale potom se ocitnou v těžkostech a jako by byli na různých úrovních pohlceni tímto transversálním endemickým jevem. Nikoli proto, že politika má takovou povahu, ale protože při změně epochy jsou pohnutky k určitému morálnímu úpadku silnější.

Děsí vás spíše morální než materiální chudoba?

Děsí mne obě. Hladovému mohu například pomoci, aby nehladověl, ale pokud ztratil práci a nenachází zaměstnání, má co do činění s jinou chudobou. Je připraven o důstojnost. Může jít třeba na Charitu a odnést si domů potraviny, ale zakouší vážnou nouzi, která deptá srdce. Jeden pomocný římský biskup mi vyprávěl, že mnozí lidé chodí potajmu a plni studu do charitní jídelny, odkud si nosí domů jídlo. Jejich důstojnost je postupně ožebračována, žijí v jakémsi stavu prostrace.

Na hlavních římských ulicích lze vidět sotva čtrnáctileté dívenky, často nucené k prostituci uprostřed všeobecné nevšímavosti, zatímco v metru žebrají děti. Je církev ještě kvasem? Cítíte se bezmocným jako biskup tváří v tvář této morální degradaci?

Zakouším bolest. Zakouším enormní bolest. Vykořisťování dětí mi působí utrpení. V Argentině se to děje také. K některým manuálním pracím jsou užívány děti, protože mají menší ruce. Děti jsou však vykořisťovány také sexuálně, v hotelích. Kdysi mne upozornili, že na jedné ulici v Buenos Aires byly dvanáctileté prostitutky. Informoval jsem se a bylo tomu skutečně tak. Bylo mi z toho špatně. Ještě horší ale bylo vidět, jak u nich zastavují auta s vysokou kubaturou, která řídí starci. Mohli to být jejich dědečci. Nechali holčičku nastoupit a pak jí zaplatili 15 pesos, za které si pak kupovala drogy. Pro mne jsou pedofilové ti, kdo toto dělají holčičkám. Děje se to i v Římě. Věčné město, které by mělo být světu majákem, je zrcadlem morální degradace společnosti. Myslím, že toto jsou problémy, které vyřeší dobrá sociální politika.

Co může udělat politika?

Odpovědět jasně. Například sociálními službami, které přivádějí rodiny k pochopení a doprovázejí je, aby z těchto obtížných situací vyšly. Tento fenomén ukazuje na deficit sociálních služeb ve společnosti.

Církev však dělá hodně…

A nadále musí dělat. Je třeba pomáhat rodinám v nouzi, je to narůstající práce, která vyžaduje všeobecné nasazení.

"Jakoby se Evropa unavila být maminkou a raději byla babičkou." (foto: emila luz, flickr.com, creative commons)

Stále více mladých v Římě nechodí do kostela, nekřtí děti a neumějí se ani pokřižovat. Jaká strategie pomůže zvrátit tento trend?

Církev musí vyjít do ulic, hledat lidi, chodit do domů, navštěvovat rodiny, jít na periferie. Nebýt církví, která jenom dostává, ale která nabízí.

A faráři nemají dávat ovečkám natáčky…(narážka na jeden slovní obrat, kterým papež poukazoval na pastýře, který svoje ovečky onduluje, místo aby je pásl - pozn.překl.)

(směje se) Samozřejmě. Jsme na misiích pár desítek let. Musíme přitlačit.

Dělá Vám starosti kultura denatality v Itálii?

Myslím, že je třeba se více přičinit o obecné dobro dětí. Založit rodinu je závazek, někdy nestačí plat, nevystačí se do konce měsíce. Je strach ze ztráty práce nebo z toho, že nebude na nájem. Sociální politika nepomáhá. Itálie má porodnost velmi nízkou, Španělsko také. Francie je na tom trochu lépe, ale i tam je nízká. Jako by se Evropa unavila být maminkou a raději byla babičkou. Velmi to závisí na ekonomické krizi a nejenom na deviaci kultury vyznačující se egoismem a hedonismem. Předevčírem jsem četl jednu statistiku o tom, za co utrácí populace na světové úrovni nejvíce. Po potravinách, oblečení a lécích, což jsou tři nezbytnosti, následuje kosmetika a výdaje na domácí zvířátka.

Více se počítá se zvířátky než s dětmi?

Je to další fenomén kulturní degradace. Nastává proto, že emocionální vztah ke zvířátkům je snadnější, více programovatelný. Zvířátko není svobodné, zatímco dítě je komplikovaná záležitost.

Evangelium mluví spíše o konverzi bohatých či chudých?

Chudoba je jádrem evangelia. Nelze chápat evangelium bez pochopení reálné chudoby s tím, že existuje také chudoba ducha, která je překrásná. Kdo je chudý před Bohem, je Bohem obdařen. Evangelium se obrací bez rozdílu na chudé i bohaté. A mluví jak o chudobě, tak o bohatství. Vůbec neodsuzuje bohaté, nanejvýš jen majetek, který se stane modlou. Bůžek peněz, zlaté tele.

Jste považován za papeže komunistu, pauperistu, populistu. Časopis Economist, který vám věnoval titulní stranu, tvrdí, že mluvíte jako Lenin. Považujete tuto roli za svou?

Řeknu jen, že komunisté nám ukradli vlajku. Vlajka chudých je křesťanská. Chudoba je jádrem evangelia. Chudí jsou středem evangelia. Vezměme patnáctou kapitolu Matouše, protokol, podle něhož budeme souzeni: měl jsem hlad, žízeň, byl jsem ve vězení, byl jsem nemocen, neoděn. Anebo blahoslavenství, další prapor. Komunisté říkají, že to všechno je komunistické. Ano, po dvaceti stoletích. Když tedy takto mluví, dalo by se jim říci: a vy jste zase křesťané. (smích).

Dovolíte mi kritiku?

Jistě.

Možná mluvíte málo o ženách, a když tak činíte, mluvíte na toto téma jenom z hlediska mateřství, vdané ženy, ženy matky atd. Ženy však dnes stojí v čele států, nadnárodních společností, armád. Jaké místo mají podle Vás ženy v církvi?

Ženy jsou tím nejkrásnějším, co Bůh učinil. Církev je žena. Církev je slovo ženského rodu. Nelze dělat teologii bez této ženskosti. Máte pravdu, že se o tom nemluví dosti. Souhlasím, že je třeba více pracovat na teologii ženy. Řekl jsem to a v tomto smyslu se na tom pracuje.

Nezdá se Vám, že v pozadí je určitá misogynie?

Faktem je, že žena byla vzata ze žebra… (s chutí se směje). Žertuji, je to vtip. Souhlasím s tím, že je třeba více prohloubit ženskou otázku, jinak nelze chápat církev.

Můžeme od Vás očekávat nějaké historické rozhodnutí, například ženu ve vedení nějaké kongregace, neříkám té pro klérus…

(smích) No, nezřídka kněží končí pod autoritou hospodyň…

V srpnu jedete do Koreje. Jsou to dveře k Číně? Soustředíte se na Asii?

Do Asie pojedu během šesti měsíců dvakrát. Do Koreje v srpnu, abych se setkal s asijskou mládeží. V lednu pak do Srí Lanky a na Filipíny. Církev v Asii je slibná. Korea reprezentuje hodně, má za sebou krásné dějiny. Po dvě století neměla kněze a katolicismus postupoval vpřed díky laikům. Byli tam také mučedníci. Pokud jde o Čínu, je to obrovská kulturní výzva. Obrovská. Je zde příklad Mattea Ricciho, který udělal mnoho dobrého…

Kam spěje Bergogliova církev?

Díky Bohu nemám žádnou církev, držím se Krista. Žádnou jsem nezaložil. Pokud jde o můj styl, nezměnil se od toho, jaký jsem měl v Buenos Aires. Možná trošku, protože je to třeba, ale měnit se v mém věku, to by bylo směšné. Jde-li však o program, držím se toho, co žádali kardinálové během generálních kongregací před konkláve. Tímto směrem jdu. Rada osmi kardinálů, tento externí organismus, vznikl tam. Byl požadován, aby pomohl reformovat kurii, což je mimochodem nesnadné, protože se udělá jeden krok a potom se ukáže, že je třeba udělat to a ono, takže pokud byl dříve jeden úřad, stanou se z něho čtyři. Moje rozhodnutí jsou plodem porad, které předcházely konkláve. Žádné jsem neučinil sám.

Demokratický přístup...

Byla to rozhodnutí kardinálů, Nevím, jestli je to demokratický přístup, řekl bych spíše synodální, i když se toto slovo ke kardinálům nehodí.

Co přejete Římanům ke svátku svatých Petra a Pavla?

Aby byli i nadále hodní. Jsou velice sympatičtí. Vidím to na audiencích a při návštěvách farností. Přeji jim, aby neztratili radost, naději a důvěru, navzdory těžkostem. Také římský dialekt je hezký.

Wojtyla se naučil říkat volemose bene, damose da fa (Mějme se rádi, dejme se do toho). Naučil jste se něco z římského dialektu?

Zatím málo. Campa e fa´campa (Žij a nech žít) (směje se).

Připravila Franca Giansoldati pro Il Messaggero. Do češtiny přeložil Milan Glaser pro Rádio Vaticana.